Agility team
Zuzana Klimešová
Jméno: Zuzana Klimešová
Město: Lanškroun
Icq: 419-835-043
Skype: arinek11
Fotogalerie: arinek.rajce.idnes.cz/
Ve Videích tu máme videa jen nějaké (nejnovější), všechny videa: www.youtube.com/user/arinekify
Jakoby můj první pes byl tátův německý ovčák Barryn. Jako jediný dítě z rodiny jsem se ho nebála. Běhali jsme spolu po zahradě, hlídali se navzájem, atd... Babička mi říkala, že jsem Psí bohyně, protože jsem se vždycky ke každýmu psu hrnula, ale žádný mě nikdy nekousl i když neměl rád děti. Když mi byli asi 2 roky tak jsme se odstěhovali od babičky ze Žichlínka do Lanškrouna. Bylo to pro mě těžký zdát se venkova, ale byla jsem malá, tak jsem to tak ještě neprožívala. 14-ti letého Barryho jsme s sebou vzít nemohli a tak zůstal v Žichlínku. Mě se po něm hrozně stejskalo a jemu po mě taky. Prý furt chodil ke dveřím a poslouchal jestli mě asi neuslyší. 2 roky po našem odstěhování onemocněl a když jsem tam byla (jako čtyřletá) na prázdninách tak zemřel. Potom jsem seděla dlouho v jeho boudě a nechtěla vylézt ven.
Od té doby jsem začala toužit po vlastním psu. Bydleli jsme v bytě 1+1 a ještě ke všemu rodiče říkaly, že NE, NE, NE a ŽE ŽÁDNÝ PES DO BYTU NEPATŘÍ. Čas plynul a já vlastního psa chtěla víc a víc. Měla jsem morče, ale nedalo se cvičit a ani se s nim nedalo chodit na procházky, prostě to nebyl pes. I když jsem chodila venčit a cvičit psy sousedům, vůbec mi to nestačilo. Když mi bylo asi 11let, tak jsme se přestěhovali v Lanškrouně do většího bytu. Tam mi rodiče dovolili zakrslého králíčka. Angie jsem učila triky, chodila jsem s ní na procházky, ale nebylo to ono.
Po nějaké době si pořídila psa teta (maltézačku sáru). Byla jsem strašně štastná, že si můžu chodit Sáru půjčovat a cvičit s ní všechno co mě napadne.. Sárinka mě toho neuvěřitelně moc naučila a nikdy jí to nezapomenu. Když chodí se mnou ven, tak úbec nenafe ani nekouše, ale spíš je hodná a poslouchá. A naopak když chodí ven s tetou či strejdou tak je to úplný postrach ulice!! Ve stejný rok se mi narodila sesra Adéla.
Čas letěl a já pořád ještě v hloubi srdce tušila, že mi toho psa jednou domů dovolí. V lednu 2008 mi mamka psa dovolila, ale táta ne. Už jsem nebla na přemlouvání na psa sama, ale s mamkou i se ségrou, která z toho samozřejmě ale rozum neměla. Asi v březnu se k nám přidal i zbytek rodiny (babičky, dědové, tety, ...).
V květnu mi v útulku padl do oka černý 1,5 roku starý kříženec Black. Byl úžasně hravý a mlsný, dal by se dobře cvičit, hodil by se na agility a měl rád děti. Když ho rodiče viděli, tak ´tátovi hnedka skočil na klín a začal mu lízat obličej. Ádě olízal roce, ale na mamku šel optrně, protože asi vycítil, že se cizích psů bojí. Já sem myslela, že jsme vyhráli a Black už je náš. Musela jsem ho ale odvýst zpět do útulku, ale i tak jsem si myslela, že by mohli... Po mým příchodu domů jsem se dozvěděla, že si Blacka nemůžu nechat, ale mohla sem MÍT VLASTNÍHO PSA sice až za rok, ale měla sem to dovoleno!!!
Jestě jsme chvilku na tátovi zapracovali a zanedlouho (v červenci) jsem se chodila dívat na malilinký štěňátko PRT Ariho :D.
Začátkem srpna jsme si pro Aríska šly. S klidem můžu říct, že to byl můj nejšťastnější den na světě!!
